Rozborová zpráva Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí

Aktualizace: 21. bře 2019


Rozborová zpráva Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí
Rozborová zpráva Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí

Zájmové skupiny prosazující ratifikaci Istanbulské úmluvy argumentují nutností řešit a potlačovat násilí na ženách a domácí násilí. Podle jejich tvrzení Istanbulská úmluva obsahuje články týkající se genderové ideologie pouze okrajově a ratifikací této Úmluvy nevznikne povinnost zanést "Genderový mainstreaming" do právního řádu. Je tomu ale skutečně tak, když se v samotné úmluvě dozvídáme, že násilí na ženách je "genderově podmíněné"? Odpověď lze nalézt v neodlučitelné součásti Istanbulské Úmluvy - Důvodové zprávě k Úmluvě Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí, která nejen detailně popisuje všechny články Istanbulské úmluvy, ale hlavně říká, jak Istanbulskou úmluvu provádět. V závěru Rozborové zprávy jsou vypsány argumenty zemí, které Istanbulskou úmluvu ratifikovat odmítly, nebo si vyjednaly (narozdíl od české politické reprezentace) z této Úmluvy vyjímky.

Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí, dále jen "Istanbulská Úmluva", případně Úmluva nebo IÚ, je široké veřejnosti předkládána jako prostředek sloužící k prevenci a potírání násilí na ženách a domácímu násilí, kdy zastánci této úmluvy argumentují nutností její ratifikace.


Neoddělitelnou součástí Istanbulské úmluvy je Důvodová zpráva, která vysvětluje každý odstavec IÚ a uvádí přesné postupy, jak Úmluvu provádět. Potírání násilí na ženách a domácího násilí je v IÚ postaveno na genderové ideologii nebo také genderovém mainstreamingu, kde se v obou dokumentech tento termín vyskytuje 154 krát. Istanbulská úmluva tedy primárně řeší implementaci genderové ideologie do národních zákonů a do Ústavy a ochrana žen před domácím násilím je pouze záminkou k dosažení tohoto záměru, proto je její ratifikace nepřijatelná.


Ratifikace Istanbulské úmluvy je dále nepřijatelná i proto, že:


a) ideologicky a politicky indoktrinuje děti již v předškolním věku;

b) diskriminuje rodiče, a to jak ženy-matky, tak otce-muže tím, že jim omezuje právo na výchovu svého dítěte;

c) diskriminuje muže ještě před tím, než je prokázána jejich vina ze spáchání násilí na ženě;

d) zásadně zasahuje do azylové politiky;

e) a zavádí kontrolní mechanismus správného provádění smlouvy, tedy implementace genderového mainstreamingu do naší legislativy, kontrolním orgánem GREVIO.



I. Genderový mainstreaming


V Preambuli Istanbulské úmluvy je uvedeno, že: "násilí na ženách je projevem historicky nerovných mocenských vztahů mezi ženami a muži, které vedly k dominanci mužů nad ženami a k diskriminaci žen ze strany mužů, a bránily ženám v plném rozvoji a že násilí na ženách je ze své strukturální povahy násilím založeným na pohlaví, a že násilí na ženách je klíčovým společenským mechanismem, nutícím ženy do podřízeného postavení vůči mužům", důvodová zpráva potom toto tvrzení v odstavci 25. potvrzuje a v odstavci 27. uvádí, že: "násilí na ženách, včetně domácího násilí páchaného na ženách, je výrazným fenoménem pohlaví". Ideologická teorie "genderově podmíněného násilí na ženách“, tedy, že na ženě je pácháno násilí proto, že je žena, je v důvodové zprávě dále obsažena v dalších 16ti odstavcích (42, 43, 44, 48, 55, 56, 109, 132, 298, 299, 310, 311, 314, 316, 317, 321) a v samotné Istanbulské úmluvě dále v článcích 2. odstavci 2, 3. písmenech a), c) a d), a v článku 18. odstavci 3.


V článku 3. písmene c. IÚ se pohlaví jednotlivce popisuje jako společenský konstrukt, nikoliv jako biologický fakt. Důvodová zpráva v odstavci 43 pohlaví definuje následovně: "V kontextu této úmluvy pojem pohlaví založený na dvou pohlavích mužů a žen vysvětluje, že existují také společensky postavené role, chování, činnosti a atributy, které daná společnost považuje za vhodné pro ženy a muže. Výzkum ukázal, že určité role nebo stereotypy reprodukují nežádoucí a škodlivé postupy a přispívají k tomu, aby bylo násilí páchané na ženách přijatelné. Aby čl. 12 odst. 1 překonal takové genderové role, rámcuje eradikaci předsudků, zvyků, tradic a jiných postupů, které jsou založeny na myšlence podřadnosti žen nebo na stereotypních rolích pohlaví jako obecné povinnosti předcházet násilí."


Jako prevenci a potírání genderově podmíněného násilí potom mají podle Článku 12., odstavce 1. Istanbulské úmluvy státy "přijmout nezbytná opatření k prosazování změn sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů za účelem vymýcení předsudků, obyčejů, tradic a veškerých dalších zvyklostí, které jsou založené na myšlence méněcennosti žen nebo stereotypním pojímání rolí žen a mužů.", a Důvodová zpráva tento článek ještě v odstavci 85. doplňuje o povinnost "přijmout opatření, která jsou nezbytná k podpoře změn mentality a postojů."


Česká republika násilí mužů na ženách opatřeními, která mění mentalitu a postoje společnosti a opatřeními k prosazování změn sociálních a kulturních vzorců chování, zejména potom vymýcení předsudků, obyčejů a tradic neprosazuje, protože se u nás násilí na ženách postavené na tomto ideologickém konstruktu, na rozdíl od některých mimoevropských zemích třetího světa a paralelně fungujících společnostech západoevropských zemí. Nevyskytuje – je zde totiž společensky udržován koncept gentlemanství a úcty k ženě. Nerovnocenné rozdělení síly, případně jakákoliv rozdílnost v pohlaví, není podle vědecky uznávaných teorií hlavním důvodem násilí, násilí na ženách se neděje jen kvůli tomu, že ženy jsou ženy, jak nepravdivě a ideologicky tvrdí Úmluva, ale je determinováno zvláště jinými aspekty a vlivy jako jsou například alkohol, drogy a jiné závislosti, problematická finanční situace, stresové zátěže, psychické poruchy, depresivní stavy a mnohé jiné záležitosti[1].

V některých zemích zejména třetího světa je nerovnocenné postavení žen a mužů podporováno, nebo dokonce uzákoněno, kdy primárním důvodem páchání násilí na ženách může být to, že jsou muži vyzýváni k „vychovávání ženy bitím“ a jistá implementace některých opatření IU by proto měla smysl, většina těchto zemí ale nepatří mezi členy Rady Evropy, a tím ani mezi signatáře[2].

[1] Příkladem může být situace, kdy zloděj ukradne kabelku – ukradl ji jen proto, že ta kabelka patří ženě a on na ní chce páchat násilí, aby vyjádřil, že mu není rovná? Muži by peněženku neukradl?


[2] Úmluva byla přijata Výborem ministrů Rady Evropy dne 7. dubna 2011 a k podpisům byla otevřena 11. května 2011 u příležitosti 121. zasedání Výboru ministrů v Istanbulu. V platnost úmluva vstoupila po ratifikaci prvními deseti státy, dne 1. srpna 2014. K 1. září 2018 ji ratifikovalo 33 států (Albánie, Andorra, Rakousko, Belgie, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Kypr, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Gruzie, Německo, Itálie, Řecko, Island, Luxembursko, Malta, Monako, Černá Hora, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, San Marino, Srbsko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Makedonie, Turecko) a dalších 12 států, včetně Česka, ji zatím jen podepsalo. Podpis úmluvy dosud odmítají pouze Rusko a Ázerbájdžán.



Obrázek 1: Modrá barva označuje státy, kde IÚ už platí, červená ty, kde Úmluva byla jen podepsána, ale neratifikována. (Wikipedia)











II. Povinnost propagace genderové ideologie na školách a u dětí a mládeže


Istanbulská úmluva zadává ve článku 14. odstavci 1. povinnost zavést genderový mainstreaming do škol a vzdělávacích zařízení. Dále zavazuje k "využívání výukového materiálu o otázkách jako je rovnost mezi ženami a muži, genderové role bez stereotypů, vzájemná úcta, nenásilné řešení konfliktů v mezilidských vztazích, genderově podmíněné násilí na ženách a právo na osobní integritu, který by byl přizpůsoben měnící se úrovni vnímání žáků a zahrnut do formálních školních osnov na všech úrovních vzdělávacího systému."


Děti tedy budou již na školách indoktrinovány genderovou ideologií a bude u nich ze zákona uplatňováno právo na osobní integritu, tedy že si mohou na základě sociálního konstruktu vybrat vlastní pohlaví bez ohledu na jejich biologické. Článek 95. Důvodové zprávy hovoří o genderových výukových materiálech pro základní školy: "Tam, kde strany považují učební materiály za vhodné, je třeba je přizpůsobit schopnostem žáků, které by například vyžadovaly učební materiály základních škol, aby uspokojily intelektuální schopnosti žáků základních škol."


Genderovým mainstreamingem bude podle článku 14. odstavce 2 zasaženo i neformální vzdělávání, a to propagací této ideologie v dalších vzdělávacích zařízeních. Odstavec 96. Důvodové zprávy potom k Článku 14. Istanbulské úmluvy dodává: „Odstavec 2 (Článku 14. IÚ) rozšiřuje povinnost prosazovat zásady rovnosti mezi ženami a muži, nesourodé genderové role, vzájemné úcty, nenásilné řešení konfliktů v mezilidských vztazích ve všech neformálních vzdělávacích zařízeních, stejně jako všechna sportovní, kulturní a rekreační zařízení stejně jako média. V členských zemích Rady Evropy existuje mnoho různých forem neformálního vzdělávání, které jsou často označovány mnoha různými způsoby. Obecně se termín „neformální vzdělávací zařízení“ týká organizované vzdělávací činnosti mimo formální systémy, jako jsou komunitní nebo náboženské vzdělávací zařízení, aktivity, projekty a instituce založené na sociální pedagogice a jakýkoli jiný druh vzdělávací činnosti nabízené komunitními skupinami a jinými organizacemi (například skauti nebo dívčí skauti, letní tábory, aktivity po škole atd.). Sportovní, kulturní a rekreační zařízení se týkají zařízení, které nabízejí volnočasové aktivity v oblasti sportu, hudby, umění nebo jiné oblasti a které přispívají k celoživotnímu procesu učení z každodenních zkušeností.“


Istanbulská úmluva je v rozporu s mezinárodní Úmluvou o právech dítěte


Dle článku 8 Úmluvy o právech dítěte: „Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují respektovat právo dítěte na zachování jeho totožnosti, včetně státní příslušnosti, jména a rodinných svazků v souladu se zákonem a s vyloučením nezákonných zásahů.“


V případě výše uvedeného článku 14. Istanbulské úmluvy lze hovořit nejen o nuceném zásahu do rozvoje a totožnosti dítěte, ale také o souběžné legalizaci těchto zásahů do duševní a fyzické integrity dětí. Důsledky těchto opatření mohou být v rámci rodinných svazků zcela likvidační, neboť stát deleguje tyto široké a neomezené možnosti zásahů do rukou veřejné i soukromé správy.

Zároveň dle čl. 16 žádné dítě nesmí být vystaveno svévolnému zasahování do svého soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence.


Účelová „Genderizace“ a nebiologická manipulace dětí je v rozporu s veřejným pořádkem, zdravím i morálkou a jedná se o protiprávní zásah ve smyslu čl. 13, ods. 2, pís. b) Úmluvy o právech dítěte, kdy výkon tohoto práva je omezen z důvodů ochrany „Národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku, veřejného zdraví nebo morálky.“



III. Drastický zásah do práva rodičů


Neakceptovatelný je ve vztahu k právu rodičů na výchovu svých dětí Článek 3. písmene c. Istanbulské úmluvy, který hovoří o pohlaví jako společenském konstruktu - podle genderové ideologie může být ženou i muž a muž i ženou podle toho, kým se cítí být. Přesně to popisuje odstavec 53. Důvodové zprávy: "U určitých skupin osob může také dojít k diskriminaci na základě jejich pohlavní identity, což zjednodušeně řečeno znamená, že pohlaví, se kterým se ztotožňují není v souladu s pohlavím, které nabyly při narození. Patří sem kategorie osob, které neodpovídají tomu, co společnost stanovila jako členy "mužské" nebo "ženské" kategorie."


Takové osoby nesmějí být diskriminovány a nesmí na nich být pácháno násilí. Istanbulská úmluva považuje za genderově podmíněné násilí i psychické násilí, podle článku 33. Istanbulské úmluvy a jeho výkladu v Důvodové zprávě odstavci 180, kdy "Rozsah trestného činu je omezen na úmyslné jednání, které vážně narušuje a poškozuje psychickou integritu člověka, kterou lze dosáhnout různými prostředky a metodami. Úmluva nedefinuje význam vážné poruchy."


Istanbulská úmluva ve Článku 3. odstavci b. přiřazuje domácí násilí dospělým osobám v rámci rodiny, Důvodová zpráva ale jasně hovoří i o dětech: "Domácí násilí zahrnuje především dva druhy násilí: násilí intimního partnera mezi současnými nebo bývalými manželskými partnery nebo partnery a násilí mezi generacemi, které se obvykle vyskytuje mezi rodiči a dětmi. Jedná se o rodově neutrální definici, která zahrnuje oběti a pachatele obou pohlaví."


Přijde-li tedy nezletilé dítě za svým rodičem s požadavkem o změnu pohlaví rozdílnou tak, jak je definována v odstavci 53. Důvodové zprávy, než je ta biologická, nebude mít rodič (nebo rodiče) možnost do takového rozhodnutí jakkoliv zasahovat, protože by se dopustili podle zmíněného odstavce 53. Důvodové zprávy diskriminace a trestného činu genderově podmíněného násilí, ke kterému se vztahuje například Článek 33. Istanbulské úmluvy společně s odstavcem 180. Důvodové zprávy.


V článku 20. odstavci 1. IÚ: "Smluvní strany přijmou legislativní nebo jiná opatření nezbytná k tomu, aby obětem zajistila přístup ke službám usnadňujícím jejich zotavení z násilného útoku. Tato opatření by v případě nutnosti měla zahrnovat i služby jako je právní a psychologické poradenství, finanční pomoc, ubytování, vzdělávání, školení a pomoc při hledání zaměstnání." Ve vztahu k dětem potom Důvodová zpráva v odstavci 132 uvádí, že: "Cílem specializované podpory je zajistit komplexní úkol posílit obětem prostřednictvím optimální podpory a pomoci, která jim vyhovuje jejich specifickým potřebám. Většinu toho lze nejlépe zajistit ženskými organizacemi a podpůrnými službami poskytovanými například místními orgány se specializovanými a zkušenými pracovníky s důkladnou znalostí násilí na základě pohlaví. Je důležité zajistit, aby byly tyto služby dostatečně rozšířeny po celé zemi a byly přístupné všem obětem. Navíc tyto služby a jejich pracovníci musí být schopni řešit různé druhy násilí, na něž se vztahuje tato úmluva, a poskytovat podporu všem skupinám obětí, včetně těžce dosažitelných skupin. Typy podpory, které takové služby vyžadují, zahrnují poskytování přístřeší a bezpečného ubytování, okamžitou lékařskou pomoc, shromáždění forenzních lékařských důkazů v případech znásilnění a sexuálního napadení, krátkodobé a dlouhodobé psychologické poradenství, trauma, právní poradenství, advokační a terénní služby, telefonní linky pomoci směrující oběti na správný typ služby a specifické služby pro děti jako oběti nebo svědky."


V tomto případě budou moci děti udávat své rodiče za genderově podmíněné násilí, pokud rodiče vyjádří své negativní stanovisko ke změně jejich vlastní integrity, tedy ke změně pohlaví. Rodiče pozbudou tímto drastickým právním zásahem práva vychovávat své dítě podle tradičních hodnot.

Podle článku 45. odstavce 2. potom rodičům-pachatelům genderově podmíněného násilí bude uložen "trest včetně trestu odnětí svobody" nebo na nich bude uplatněno "sledování nebo dohled" a nakonec budou "zbavení rodičovských práv, nelze-li jiným způsobem zajistit nejlepší zájem dítěte, který může zahrnovat i bezpečnost oběti."


Zásahy do práv rodičů podle Istanbulské úmluvy jsou v naprostém rozporu s mezinárodní Úmluvou o právech dítěte!


Státním donucením nelze narušovat přirozený rozvoj dítěte a právo rodiny na jeho výchovu. Stát je povinen akceptovat neohrožující výchovu rodičů či osob blízkých, kteří jsou originárně za výchovu odpovědni a musí také přihlédnout k místním kulturním zvykům. Ostatně tuto podmínku stanoví Úmluva o právech dítěte ve svém čl. 3, ods. 2. který říká, že „Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných, a činí pro to všechna potřebná zákonodárná správní opatření.“


Rovněž v článku 5 Úmluvy o právech dítěte se jasně hovoří o povinnostech státu respektovat výkon rodičovských práv s ohledem na místní kulturu a tradici: „Státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, se zavazují respektovat odpovědnost, práva a povinnosti rodičů nebo, v odpovídajících případech a v souladu s místními obyčeji, členů širší rodiny nebo obce, zákonných zástupců nebo jiných osob právně odpovědných za dítě, které směřují k zabezpečení jeho orientace a usměrňování při výkonu práv podle úmluvy v souladu s jeho rozvíjejícími se schopnostmi.“ (Nutno podotknout, že orientace je zde myšlena jako směřování ve vývoji, nikoli orientací sexuální). S ohledem na historii evropského prostoru stát tedy může zabezpečovat přirozený rozvoj dítěte, ale apriori toto právo musí zůstat v rukou zákonných rodičů. Istanbulská úmluva je tedy v rozporu s Úmluvou o právech dítěte, pokud nerespektuje místně a kulturně specifickou výchovu a rodičům odebírá právo rozhodovat o rozvoji dítěte. S ohledem k věku dítěte, jeho rozumové a volní vyspělosti by dítě nemělo samo rozhodovat o podmínkách své výchovy, pokud tato výchova není v rozporu se zákonem ani dobrými mravy. Tento názor je podložen také V článku 12. Úmluvy o právech dítěte, kdy uvádí, že „Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni“.


Na důraz ochrany práva výkonu rodičovské péče V článku 14., odst. 2. Úmluvy o právech dítěte jsou smluvní strany povinny uznávat práva a povinnosti rodičů a v odpovídajících případech zákonných zástupců, usměrňovat dítě při výkonu jeho práva způsobem, který odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem.


Totéž platí v případě odst. 3, čl. 14 kdy „svoboda projevovat náboženství nebo víru může být podrobena pouze takovým omezením, jaká předepisuje zákon a která jsou nutná k ochraně veřejné bezpečnosti, pořádku, veřejného zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod jiných.“


Zde Úmluva o právech dítěte upravuje ochranu společnosti i samotných dětí před náboženským vlivem, který by byl v rozporu se zákony i morálkou. V některých částech světa jsou to právě děti, které se stávají obětí náboženské manipulace. V globalizovaném světě a ve spojení s migrační krizí je pak toto riziko mnohem nebezpečnější.


IV. Těhotné (i nezletilé dívky) budou samy rozhodovat o potratu


Istanbulská úmluva v Článku 39. nařizuje přijmout "legislativní nebo jiná opatření, která zajistí trestnost následujícího úmyslného jednání: provedení přerušení těhotenství ženě bez jejího předchozího upozornění a souhlasu." Ve vztahu k dospělým ženám nelze tento článek nikterak kritizovat.


Istanbulská úmluva ale v Článku 3. písmeně f. v definici jasně uvádí, že „ženami” se rozumí i dívky mladší 18 let" a Důvodová zpráva v odstavci 46. jasně upřesňuje, že: "navrhovatelé neměli v úmyslu omezit použitelnost Úmluvy pouze na dospělé oběti, proto jasně uvádí, že výraz "ženy" zahrnuje dívky mladší osmnácti let."


Pokud tedy otěhotní dívka i před patnáctým rokem věku, vztahují se na ní veškeré články Istanbulské úmluvy, a to včetně Článku 39. Ten totiž připouští potrat pouze s výslovným souhlasem těhotné ženy nebo dívky. Důvodová zpráva v odstavci 204. nařizuje stanovení jako" trestného činu násilného potratu vykonávaného na ženě nebo dívce. To se týká úmyslného ukončení těhotenství bez předchozího upozornění a souhlasu oběti." Taková dívka, pokud otěhotní, má jako jediná právo rozhodnout o tom, jestli si dítě ponechá nebo podstoupí potrat. Pokud by rodiče nezletilé dívky zjistili například od lékaře, že je těhotná, tuto skutečnost by jí zatajili a nechali u ní provést potrat, dopustili by se jak lékaři, tak rodiče trestného činu.



V. Istanbulská úmluva zavede do právního řádu diskriminaci


Přijetím Istanbulské úmluvy se česká republika podle Článku 4. odstavce 4. zaváže přijmout "Zvláštní opatření, která jsou nezbytná k zabránění genderově podmíněného násilí a k ochraně žen před ním," kdy tato opatření "nebudou podle této Úmluvy pokládána za diskriminaci." Důvodová zpráva k tomuto článku v odstavci 55. dodává, že "Skutečnost, že u žen je násilí založené na pohlaví včetně domácího násilí v podstatně ve větším rozsahu než u mužů, lze považovat za objektivní a rozumné zdůvodnění použít zdroje a přijmout zvláštní opatření ve prospěch jen ženy jako oběti."


Pod zmíněná zvláštní opatření spadá Článek 54. Istanbulské úmluvy, podle kterého "Smluvní strany přijmou nezbytná legislativní nebo jiná opatření, která zajistí, aby v kterémkoli občanském či trestním řízení byly důkazy týkající se předchozích sexuálních vztahů a chování oběti přípustné pouze tehdy, bude-li to relevantní a nezbytné." Istanbulská úmluva použití takových důkazu připouští pouze tehdy, pokud ženy jejich předložením neutrpí "trauma z důvodu své sexuální historie a chování" a tyto důkazy by "měly být předloženy pouze způsobem, který nevede k druhotné viktimizaci", jak je uvedeno v odstavci 278. Důvodové zprávy.


Naprosto nepřijatelným článkem Istanbulské úmluvy je potom článek 56.písmena d. a i., podle kterého "Smluvní strany přijmou legislativní nebo jiná opatření nezbytná k ochraně práv a zájmů obětí, včetně zajištění jejich zvláštních potřeb jako svědků ve všech fázích vyšetřování a soudního řízení, a to zejména tím, že: umožní obětem vypovídat v souladu s pravidly svého vnitrostátního práva v soudní síni bez jejich osobní přítomnosti nebo alespoň bez přítomnosti údajného pachatele, a to zejména prostřednictvím využití vhodných komunikačních technologií, pokud jsou tyto k dispozici." a " jim způsobem odpovídajícím pravidlům vnitrostátního práva zajistí možnost být slyšen, předložit důkazní prostředky a přednést své názory, potřeby a obavy, přímo nebo skrze prostředníka, a aby tyto byly brány v úvahu".[1]


Důvodová zpráva k tomuto článku v odstavci 287. potom jasně uvádí, že si oběť ještě před tím, než je obviněný skutečně uznán jako pachatel může rozhodnout o tom, jakým způsobem bude ve prospěch údajné oběti probíhat vyšetřování a soudní řízení. Odstavec 287. přímo k článku 56. písmeni d. uvádí, že "Co se týče písm. d), cílem tohoto ustanovení je umožnit obětem být vyslechnuti, poskytnout důkazy a zvolit způsob, jakým budou předloženy a zvažovány jejich názory, potřeby a obavy. Strany přijmou nezbytná opatření, aby zajistily, že prezentace a zohlednění názorů, potřeb a obav obětí je zajištěno přímo nebo prostřednictvím zprostředkovatele."


Zmíněné články a odstavce připouštějí odsouzení bez důkazu jen na základě oznámení nebo jen obavy z nežádoucího chování, čímž jednoznačně diskriminují muže, v případě procesů s dětmi ale diskriminují i ženy - matky. Údajnému pachateli bude omezeno právo na obhajobu.

[1] Případy, kdy matka u soudu nevypovídá a jen za ni mluví nezisková organizace a právníci, kteří ji jsou zdarma poskytnuti, už v ČR máme – viz např. https://www.securitymagazin.cz/krimi/kauza-vlckova-vs-vlcek-ohnostroj-marnosti-v-rezii-soudni-inkvizice-destruktivni-vliv-neziskovych-organizaci-na-osud-rodiny-a-deti-1404062657.html


VI. Trestní oznámení na základě domněnek


Istanbulská úmluva zadává povinnost v Článku 27. "přijmout nezbytná opatření za účelem povzbuzení všech osob, jež se stanou svědkem spáchání násilného činu spadajícího do působnosti této Úmluvy nebo jež mají oprávněný důvod se domnívat, že k takovému činu může dojít, nebo že lze další násilný čin očekávat, aby to oznámily příslušným organizacím nebo úřadům."


Odstavec 145. Důvodové zprávy vyjmenovává skupiny osob, které mají na základě domněnek podmíněných pouze "dobrou vírou" podávat zprávy nebo trestní oznámení: "S požadavkem povzbudit hlášení jakoukoli osobou, která je svědkem nebo má důvodné podezření, že násilný čin spadající do rozsahu působnosti této úmluvy může být spáchán, navrhovatelé chtěli zdůraznit důležitou roli, kterou jednotlivci - přátelé, sousedé , rodinní příslušníci, kolegové, učitelé nebo jiní členové komunity - mohou hrát při překonávání ticha, které se často uzavírá kolem násilí. Je dpovědností každé strany určit příslušné orgány, kterým mohou být taková podezření hlášeny. Může jít i o orgány činné v trestním řízení, o služby ochrany dětí nebo o jakékoliv jiné příslušné sociální služby. Pojem "rozumné důvody" se týká čestné víry, tedy „svědectví uváděné v dobré víře."


Pokud se podle Článku 14, odstavce 1 Istanbulské úmluvy zavede do škol genderový mainstreaming, na jehož základě budou děti na školách vedeni k tomu, že si mohou zvolit vlastní pohlaví a rodiče se proti takovému rozhodnutí dítěte ohradí, dopustí se tím podle odstavce 53. Důvodové zprávy diskriminace a trestného činu genderově podmíněného násilí, ke kterému se vztahuje například Článek 33. Istanbulské úmluvy společně s odstavcem 180. Důvodové zprávy. V takovém případě budou muset učitelé podle v Článku 27 IÚ a odstavce 145. Důvodové zprávy podat zprávu příslušným úřadům.


Nepřijatelným zásahem do právního řádu jsou Článek 48. odstavec 1. Istanbulské úmluvy a s ním spojený odstavec 252. Důvodové zprávy, podle kterého " Smluvní strany přijmou legislativní nebo jiná opatření nezbytná k zakázání povinného alternativní řešení sporů, včetně mediace a smírčího řízení, a to ve vztahu ke všem formám násilí spadajícím do působnosti této Úmluvy." a aby "strany ve vnitrostátním trestním a občanském právu zakázaly povinnou účast v jakémkoli alternativním procesu řešení sporů."


Dojde-li tedy k situaci, kdy se žena nebo oběť (genderově podmíněného) násilí rozhodne spor řešit mediací nebo smírčím řízením, nebude jí to umožněno. V případech, kdy se žena nebo oběť rozhodne trestní oznámení zcela stáhnout například v případech, kdy se v průběhu trestního řízení situace zklidní nebo dojde mezi partnery ke společné domluvě, nebude možné již trestní oznámení podle Článku 55. odstavce 1. Istanbulské úmluvy stáhnout. Článek jasně říká, že "Smluvní strany zajistí, že vyšetřování nebo stíhání trestných činů zavedených podle článků 35, 36, 37, 38 a 39 této Úmluvy nebude zcela závislé na ohlášení nebo žalobě ze strany oběti, pokud byl trestný čin spáchán celkově nebo částečně na jejich území, a že řízení může pokračovat i tehdy, pokud oběť stáhne svou výpověď nebo žalobu."


Článek 55. odstavec 1. naprosto ignoruje případy křivých obvinění ze sexuálního zneužití nebo napadení , při kterých muž, i když žena v průběhu šetření změní výpověď v jeho prospěch, bude nadále stíhán. Důvodová zpráva v odstavci 280. právě poukazuje na "Skutečnost, že mnohé z trestných činů, na které se vztahuje tato úmluva, jsou spáchány rodinnými příslušníky, důvěrnými partnery nebo osobami v bezprostředním sociálním prostředí oběti, kde výsledné pocity hanby, strachu a bezmocnosti vedou k nízkému počtu hlášení a následnému odsouzení" pachatele. Zejména ve vztahu k Článku 39. je zavedení Článku 55. nejen rizikové, ale hlavně velmi zneužitelné.


Tyto články také znemožní opatrovnickým soudům postupovat podle tzv. cochemské praxe, která funguje na základě vzájemné komunikace rodičů a jejich zkompetentnění k společné rodičovské zodpovědnosti. Tato praxe je už téměř 15 let velmi úspěšně používaná v Německu, kde díky ní už prakticky neznají vyeskalované války o děti a v ČR funguje už na zhruba 10 % soudů. Pokud se ale objeví podezření z násilí, nesmí se praxe postavená na setkání údajné oběti a údajného násilníka vůbec použít, natož nařídit. Úmluva tím tak jde proti těm trendům v opatrovnické oblasti, které se dají označit za dobrou a žádoucí praxi, protože křivých obvinění při rozvodech je dle prací doc. Čírtkové až 90 %.[1]

[1] Viz např. Tomáš Zdechovský: Istanbulská úmluva pomůže ženám lépe kriminalizovat muže - https://zdechovsky.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=684177


VII. Zneužitelnost Istanbulské úmluvy


Istanbulská úmluva klasifikuje jakýkoliv fyzický akt vykonaný na druhé osobě jako trestný čin. Článek 35. Istanbulské úmluvy říká, že "Smluvní strany přijmou nezbytná legislativní nebo jiná opatření, která zajistí trestnost spáchání úmyslných činů fyzického násilí proti jiné osobě." a Důvodová zpráva k tomuto článku dodává, že "Pojem "fyzické násilí" se týká tělesné ujmy, která vznikla v důsledku aplikace okamžité a protiprávní fyzické síly. Zahrnuje také násilí vedoucí k úmrtí oběti."


Do kategorie "Fyzické násilí týkající se tělesné újmy" tedy může spadat i pevné chycení, plácnutí po hýždích nebo facka.


Dále článek 40. Istanbulské úmluvy klasifikuje jako trestný čin vtip, poklonu, dvojsmysl nebo dokonce pouhý dotek, kde přímo uvádí, že "Smluvní strany přijmou nezbytná legislativní nebo jiná opatření k zajištění, aby jakákoli forma nežádoucího verbálního, neverbálního nebo fyzického jednání sexuální povahy, které má za účel nebo za následek narušení důstojnosti osoby, zejména při vytváření zastrašujícího, nepřátelského, ponižujícího, pokořujícího nebo urážejícího prostředí, podléhala trestním nebo jiným právním sankcím."


Odstavec 208 Důvodové zprávy přímo formy sexuálního násilí jmenuje: "Slovní chování se týká slov nebo zvuků vyjádřených nebo sdělovaných pachatelem, jako jsou vtipy, otázky, poznámky a mohou být vyjádřeny ústně nebo písemně. Nonverbální chování se naopak týká jakýchkoli výrazů nebo komunikace ze strany pachatele, které nezahrnují slova ani zvuky, například výrazy na obličeji, ruce pohyby nebo symboly. Fyzické chování se týká jakéhokoli sexuálního chování pachatele a může zahrnovat situace zahrnující kontakt s tělem oběti."